„Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. (…) Nevím, jak bych vám to jinak řekl, a nevím také, jestli mi rozumíte, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka … ne, není to tak … říci se to nedá …

Život, život! – Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme. Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně…“ Fráňa Šrámek

Ještě než se rozhořely ohně filipojakubské noci, omamně zavoněly šeříky, svět rozehřály sluneční paprsky svým prvním opatrným jarním teplem, ulicemi se rozezněly zvuky zvonů, zvonků, řehtaček, píšťalek a jiných improvizovaných hudebních nástrojů, které doprovodily veselý rej převleků a masek. V době majálesů se také maturanti z naší školy vypravili oslavit své „poslední zvonění“, které je vyprovodilo ze dveří školy, kam čtyři roky denně chodili, kde získali nové zkušenosti, přátelství i lásky. Kde vstřebali vědomosti a dovednosti, které uplatní u své zkoušky dospělosti, která již neodkladně klepe na dveře…

Naši milí, do nadcházejících dní ať máte hlavu na svém místě, jasnou mysl a kus toho štěstí!

Pak vzhůru do života. A poslouchejte svůj stříbrný vítr…

HJ