K příležitosti Dne učitelů a významného životního jubilea Zdeňka Svěráka jsme se rozhodli uspořádat na naší škole projektový den na téma Jára Cimrman. Celá akce odstartovala v pondělí 30. března úvodním referátem z nově nalezeného Cimrmanova spisu, který se téměř 140 let skrýval pod podlahou sborovny strojního oddělení.

Po navození atmosféry se žáci všech 3. ročníků rozdělili do skupin a pustili se do plnění úkolů. Prvním z nich bylo sestrojit vynález hodný samotného Cimrmana. Studenti mohli naplno využít svou fantazii i technické dovednosti a vznikly tak originální a často i velmi vtipné konstrukce, které by se jistě neztratily ani v cimrmanovském repertoáru – ostatně posuďte sami.

Další aktivitou bylo luštění zašifrovaných děl světové literatury ukrytých v obrázcích. Tento úkol prověřil nejen znalosti žáků, ale také jejich schopnost logického uvažování a týmové spolupráce. Některé hádanky daly studentům pořádně zabrat – o to větší pak byla radost z jejich rozluštění a odhalení skryté tajenky.

Třetím a posledním úkolem byla výtvarná realizace Járy Cimrmana. Každá skupina pojala výzvu po svém a vznikly tak originální kresby i netradiční sochy, představující různorodé pojetí našeho největšího génia.

Projektový den byl pro žáky příjemným zpestřením výuky a zároveň ukázal, že i technicky zaměřená škola může nabídnout prostor pro kreativitu, humor a mezioborové propojení.

Nikola Kobrlová

A jak že se to vlastně přihodilo, že Cimrmanovy kroky protly také Jičín? O tom se dozvíte více z odborného referátu naší přední znalkyně Cimrmanologie, Dr. Kobrlové, Csc.

Úvodní slovo badatele

Dámy a pánové, vážení studenti,
vítám vás na dnešním shromáždění a dovolte nám, abychom vás seznámili s objevem, který otřásl nejen českým školstvím a samotnou pedagogikou jako takovou, ale i námi, neotřesenými pedagogy.

Při nezbytné rekonstrukci sborovny strojního oddělení jičínské střední průmyslové školy bylo pod podlahou nalezeno torzo. Tento děsivý nález torza dřevěné schránky učinil ve sborovně hotový rozruch. Sotva opadlo zděšení a prach, který se zvedl po vyproštění schránky zpod ztrouchnivělých prken, jali se zvídaví pedagogové prozkoumávat nález. Právo prozkoumat nález jako první si přisvojil jeden z nejstarších pedagogů z oboru strojírenství. Truhlička ukrývala několik omšelých svitků popsaného papíru. Stačilo několik málo okamžiků a bylo jasno. „Víme, že nevíme, kdo je autorem!“

Tento výrok svého kolegy probral z letargie členy humanitní komise a samozvané odborníky Cimrmanology. Až nápadně jim totiž připomněl slavnou Cimrmanovu Teorii poznání, která po vyvrácení omylu bezpečně přichází se slavnou filozofickou větou: „Víme vše, totiž, že nevíme nic.“

Během několika málo minut pečlivého zkoumání obsahu schránky bylo nad slunce jasné, že svazek rukopisů, který se v dřevěné truhličce nacházel, lze jednoznačně připsat našemu největšímu géniovi – Járovi Cimrmanovi.

Na vašich obličejích vidím, že všem, jak jste tady, se v hlavě honí jediná myšlenka. Jak se mohl doposud neznámý Cimrmanův text ocitnout právě ve sborovně naší školy? Nemějte ale strach, my jsme si kladli tutéž otázku a po dlouhém pátrání a bádání jsme zjistili pravdu.

Jak je všem známo, od 70. let 19. století působila na jičínské Dívčí škole jako učitelka Thodora Němcová, známá jako Bohdana Němcová, dcera své matky Boženy. Budova tehdejší Dívčí školy se nacházela v prostoru současné 1. ZŠ v ulici 17. listopadu. Vidím, že se jistě chcete zeptat, cože má společného dcera naší největší obrozenecké spisovatelky s největším českým géniem? Je to prosté – bylo veřejným tajemstvím, že ač jako učitelka dívčí školy byla Němcová nucena držet celibát, tedy vyhýbat se jakýmkoliv milostným stykům, stýkala se s jistým Alfrédem Benešem, praktikantem finančního úřadu. Jejich styky vedly k tomu, že na konci roku 1882 musela Němcová odcestovat do Prahy na zdravotní dovolenou, aby 22. března 1883 mohl spatřit světlo světa výsledek těchto styků, syn Alfréd. O kvalifikované učitelky byla v té době velká nouze, a proto ředitel jičínské dívčí školy poprosil o pomoc právě Járu Cimrmana. Ten, jak známo, vyrůstal do svých 16 let v domnění, že je dívkou, a proto pro něj nebyl žádný problém oprášit ženské šaty a nastoupit za chybějící Theodoru Němcovou na její místo jako suplentka Luisa Cimrmanová. Zlí jazykové v čele s profesorem Fiedlerem tvrdili, že tímto gestem dal Cimrman vzniknout myšlence genderové fluidity – my ale tento názor razantně odmítáme. Cimrmanův důvod pro dočasnou změnu identity byla jen a pouze čistá láska k učitelské profesi.

Ve volných hodinách pak neúnavný Cimrman docházel vyučovat na Řemeslnickou školu pokračovací. Krátce nato coby erudovaný vynálezce a inovátor navrhl řediteli rozšířit školu na Pokračovací školu průmyslnou a obchodní a tím vlastně položil základ současné střední průmyslové školy.

Ale pojďme se vrátit zpět k hlavnímu tématu, a sice nalezenému textu. Ukázalo se, že jde o dosud neznámou vědecko-faktickou hru – všimněte si, prosím, že Cimrman stvořil nový literární žánr – tedy vědecko-faktickou hru s pracovním názvem „Škola budoucnosti aneb Učitel překáží“, doplněnou rozsáhlou esejí na stejné téma, jejíž obsah vám nyní stručně zprostředkujeme.

Cimrman byl, jak známo, nejen velmi úspěšným vynálezcem a ostříleným pedagogem, ale také vizionářem. Již v době svých aktivních pedagogických let přispíval k rozvoji pedagogiky a přinášel svěží vítr do zkostnatělých školních osnov z let minulých. Jedna věc ale Cimrmana trápila. A sice dlouhá léta si lámal hlavu s tím, jak zefektivnit roli učitele. Nepřipadalo mu totiž optimální rozložení času, který může učitel jednomu žákovi věnovat. Vezměme si jako příklad třídu, ve které sedí 20 dětí a v ní je 1 učitel. Jednoduchým počtem dojdeme k tomu, že na jednoho žáka vychází z vyučovací hodiny pouhé 2 a čtvrt minuty učitelova času. A co teprve v případě, že třída bude naplněná 30 žáky. Za takových podmínek by na jednoho žáka zbývala pouze minuta a půl učitelova času. A to ovšem Cimrman nezapočítal dobu nezbytně nutnou pro zápis do třídní knihy. Tedy za předpokladu, že nedošlo k její ztrátě. Ostatně toto téma zpracoval v samostatné hře. Došel tedy k východisku, že půl minuty nezbytné k zápisu do třídní knihy vyřeší odejmutím tohoto času určeného pro nejhloupějšího žáka, který si zkrácení času ani nevšimne, jelikož byl ze stejného důvodu ochuzen o výuku matematiky.

Profesor Kantůrek z Uhlířských Janovic, třídní učitel 8.B na chlapecké obecné škole a dlouholetý Cimrmanův přítel, přišel s návrhem řešení. Navrhl navýšit množství učitelů na žáka, takzvaný model „jeden na jednoho“. Tím by měl žák učitele pro sebe na celých 45 minut výuky. Toto časové rozložení se sice jeví jako dokonalé, ale z důvodu nedostatku vyučujících zároveň jako zcela nemožné. Cimrman si tedy dál lámal hlavu s řešením tohoto zapeklitého problému a po dlouhých bezesných nocích přišel s jasnou vizí, jak zvýšit poměr času věnovaného učitelem na jednoho žáka.

Zrušit učitele! Jeho absencí dojde k tomu, že se každý žák bude muset vzdělávat sám a tím se vlastně stane sám sobě učitelem. Tím pádem bude bez ohledu na množství žáků ve třídě vždy každému věnováno 45 minut, tedy 100% času učitele.

Jak vidíte, Cimrman nejenže předběhl svou dobu, ale dokonce ji nechal přijít samotnou bez pedagogického doprovodu. Jeho koncept školy bez učitelů se ukázal být nejen vizionářský, ale v jistých historických momentech i nevyhnutelný.

A proto, milí žáci, vstupte do tohoto experimentu s odvahou – protože jak by řekl Cimrman:

„Život je nejlepší školou života. A nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá.“