Jičínská průmyslovka 150

Žádná paráda, projevy, duchaplnosti. Skutky. 10. a 11. září Otevřená škola. Zcela. Všichni kantoři, mnoho žáků. Ti všechno fotí. U vchodu dostanu stužku, nabídnutá rouška. Všichni roušky důsledně. Dojetí.

Dožaduju se do sborovny. Jiné stoly, prostor stejný. Vybavuje se mi, jak o jedné přestávce řekla paní Míla (Houdková): „Podívejte se na Vladimíra (Úlehlu), usmívá se. Povedla se mu hodina.“

To byli čeští kantoři sedmdesátých let. Vzpomínám na Vladimíra. V roce 1970 přeložen do Hořic na učňák. Po třech letech povolán na KNV. „Nemůžete pro své postoje vychovávat mládež. Můžete dobrovolně rozvázat pracovní poměr. Pokud ne, budete propuštěn pro ztrátu důvěry. Pak vám nebudeme moci zaručit, že seženete místo.“ Vladimír byl principiální. Nechal se vyhodit. Pak trávil život v maringotce ve společnosti elitních českých historiků.

Cestou dolů do laboratoře, okolo bývalých šaten, vzpomínám si, jak ředitel Holý nechal tu ostříhat žáka, protože měl dlouhé vlasy. Stydím se, že jsem se ho nezastal. Další vzpomínka: Uprostřed hodiny vyšel kolega Švarc ze třídy s Josefem Šulcem, žákem. Rozpřáhl se a vrazil mu facku. Mlasklo to. Pak mu dal přednost při návratu do třídy, Mirek Švarc byl dobrej kantor.

I tohle je historie školy, i tohle je připomínka doby.

Ale tu slavnost vidím v laboratoři. Tady jsem kdysi učil měření pomocí přístrojů Avomet. Teď ani jeden. Zato mnoho složitých obvodů a malinkých krabiček, které umí víc než velký zesilovač ve velké krabici. Nerozumím, s úctou hledím. Laboráty odevzdávají žáci na počítači psané, schémata kreslí pomocí programů. Nikdo nevidí rukopis. Možná ani rukou psát moc neumějí.

Nahoře mi paní učitelka, dříve by se říkalo středoškolská profesorka, vypráví, jak učí češtinu. „S frontální výukou bych tu neuspěla.“ V hodině žáci aktivně pracují. „Čtou?“ Ptám se. „Méně. Spíš fantasy, možná detektivky.“ Poslouchám, jak o škole hovoří a říkám si, že na tom nejsme se školstvím tak špatně.

Když se před barákem fotím se svou třídou M4A, maturitní ročník 1971, prosadím si, aby mohla být na fotce moje invalidní tříkolka. Abych dokázal, že ty časy, kdy mi žáci pověsili kolo na strom před školou, jsou dávno pryč. Ale škola úspěšně stojí a dobře funguje.

proChor